Nejsme sami

Prolog — Sedmnáct let předtím

Vojenské vozidlo zastavilo v blátě tak prudce, až Viktor Radan narazil ramenem do dveří. Přední sklo pokrývaly kapky listopadového deště. Les, do kterého právě vjeli, nevypadal jinak než kterýkoli jiný les na bavorsko-českém pomezí. Jen tu neznělo nic. Ani pták, ani vítr.

„Ztratili jsme spojení s druhým týmem,“ oznámil řidič. Radan zvedl vysílačku. Šum. Zkusil záložní kanál. Stejný výsledek. Všichni měli na sobě stejné neoznačené kombinézy, přestože přijeli z různých zemí. Ještě před dvěma hodinami mu tvrdili, že jde o pád experimentálního letounu. Když se zeptal, čího, nikdo neodpověděl.

Na kraji mýtiny stála světla přenosných reflektorů. Mezi jejich kužely leželo cosi tmavého. Předmět nebyl zabořený do země. Vypadal, jako by ho někdo opatrně položil na mokré jehličí. Byl dlouhý sotva osm metrů, bez křídel, trupu i viditelného motoru.

„Tohle není letadlo,“ vydechl jeden z mužů.

Radan mlčel. Viděl na povrchu předmětu souvislou řadu drobných světlých bodů. Když se k němu přiblížil, pomalu zhasly. Jako by rozpoznaly jeho přítomnost.

Kapitola 1 — Čtyřicet sedm sekund

Sedmnáctého října 2026 se Adam Vorel vracel z práce později než obvykle. Dešťové mraky seděly nízko nad Mladou Boleslaví a doprava na výjezdu směrem k Bělé se pohybovala krokem. Na sedadle spolujezdce měl notebook a papírový kelímek s dávno studenou kávou.

Adam pracoval jako technický specialista ve vývoji automobilů. Věřil číslům, která se dala zopakovat, a závadám, které měly příčinu. Když se něco nevysvětlitelného stalo jednou, považoval to za chybu měření. Když se to stalo podruhé, začal hledat vzorec.

V autě náhle pohasla navigace. Přístrojová deska na zlomek vteřiny zčernala a rádio vydalo vysoký tón, při němž Adam instinktivně sáhl po ovládání hlasitosti. Pak se všechno vrátilo.

Na displeji zůstal čas 18:42.